Viktorko, ty jsi relativně angažovaný člověk, nebojíš se říct svůj názor a bránit ho v diskusích. Jak se ti teď sledovaly výsledky voleb do Evropského parlamentu?
VIKTORIE: Haha, slovo relativně bych zdůraznila. Co se voleb týče, tak jsem to bohužel čekala... Teda to, že se do EP dostane strana jako Motoristé a že ji navíc volili mladí lidé, to ne. Chápu ale frustraci některých lidí.
Zanedlouho porodíš na svět svoje první dítě. Máš někdy obavy, v jakém světě bude vyrůstat?
VIKTORIE: Nemá tyhle obavy každý rodič v jakékoliv době? Samozřejmě mě tohle napadá jako jedna z milionu dalších věcí, ale obecně takhle nepřemýšlím. Z mé strany nedělám z mateřství tak velkou věc. Ne že by to nebylo důležité, je, a to extrémně, ale je to normální, jako jiné zlomy v životě. Byla bych totiž ráda, aby na světě byli spokojení aspoň nějakou část života všichni, a nemám ráda, když se dělá z mateřství modla.
V prostředí umění a designu se teď hojně skloňuje status umělce, důstojná mzda a férové finanční podmínky. Otec dítěte a tvůj přítel nepůsobí v uměleckém prostředí... Řešila jsi někdy tohle dilema vědomě při výběru partnera? Že by vás designér nebo umělec nemusel uživit?
VIKTORIE: Já jsem hodně na zemi. Řešila jsem všechny možné varianty, ale nikdy ne, že by nás designér nebo umělec nemohl uživit. Jsem z rodiny dvou umělců a nemám pocit, že by nám kdy něco chybělo. Samozřejmě si hodně uvědomuji, že zároveň žiju v privilegované bublině, kde ne na všechno jsou potřeba peníze. Neskrývám, že můj sociální status mi umožňuje různé výhody. Není to fér, ale uvědomuji si to. A vím, že to je jedna z věcí, kterou si spousta lidí v podobné situaci nechce připustit. Což je bohužel velký klam, který nás pak vede do problému. Já mám skvělého partnera, kterého jsem ale určitě nevybírala podle výplatní pásky. Má tisíc skvělých vlastností.
Ty sama pocházíš z umělecké rodiny. Jak se vám v devadesátých letech žilo? Měli jste někdy finančně náročné období?
VIKTORIE: Já ke svým rodičům poměrně dost vzhlížím. Myslím, že na svou dobu byli hodně pokrokoví. Žilo se nám
– co já si pamatuji – skvěle, ale já rodičům do peněženky neviděla. :) Samozřejmě vím, že měli rodiče kliku – například bydleli ve vlastním. Nekupovali nová auta, ale jeli s námi každý rok radši k moři, neměli jsme doma video, ale obrazy. Vyrůstala jsem v prostředí vysokoškolsky vzdělaných lidí, takže jsem vůbec nepřemýšlela, že já bych po maturitě na vysokou nešla. Nepotřebovala jsem v tomto směru pomoc zvenku. V době, kdy jsme vyrůstali, se status ještě tolik neměřil na číslo modelu Iphonu.
Sledovala jsi debaty okolo statusu umělce? Je to podle tebe správná cesta?
VIKTORIE: Teď spíš sleduji kauzu kolem petice proti AVU. Nebo spíše proti všemu? :) Obecně mě aktuálně zajímají sociální jistoty státu, které mi přijdou, že teď moc nefungují a které by pomohly i umělcům. Především tedy ženám. Dostupné školky, školy nebo sociální bydlení pro matky samoživitelky. A co teprve ty nájmy v Praze? Čím dál víc kolem sebe vidím, že lidé využívají soukromé alternativy vzdělávání, a podle mě se tím prohlubují sociální rozdíly ve společnosti. Byla bych ráda, kdybychom tu změnu podpořili zespoda. Ne tím, že dáme děti do soukromých zařízení. Přála bych si, aby ženy začaly stávkovat. Jistě by si stávka vysloužila více pozornosti, kdyby všechny ženy ve zdravotnictví přestaly docházet do zaměstnání. Děti máme později, do systému přispíváme dlouho, a když ho tedy konečně chceme využít, tak je to trochu "fuck of".
Zároveň ty jsi designérka, to je prostředí, ve kterém minimálně v pohledu zvenčí peníze jsou. Produkty, které šperkaři, návrháři nebo produktoví designéři prodávají, stojí často tolik, že si je průměrně vydělávající člověk nemůže dovolit. Jsou podle tebe šaty za patnáct tisíc korun elitářská věc? Můžeš si je ty sama dovolit?
VIKTORIE: V části toho odvětví peníze určitě jsou. Za některými firmami stojí investoři, kteří správně svůj majetek na těch designových firmách nestavějí. A ti pak férově ohodnotí své designéry. Jiná situace nastává, pokud jste designér a produkty sám vyrábíte i prodáváte. To je náročné časově i finančně.
Vše má svou cenu. Ne každý může mít všechno, to je normální fakt. Neexistuje nic jako právo na šaty od designéra. Nedávno jsem slyšela rozhovor, kde bylo řečeno, že si lidé, kteří pochopí kvalitu designu, ušetří na vázu za půl milionu. To je přece směšné. Na vázu za půl milionu musíš mít rovnou. Na tu nešetříš, a jestli ano, tak jsi blázen, design nedesign. Váza za půl milionu má své místo na světě a má tu hodnotu a je dobře, že takové věci vznikají, ale jsou určené pro extrémně bohaté lidi. Já můžu mít vázu za pár tisíc nebo z bazaru. Moje šperky si taky nemůže koupit každý. A je to tak v pořádku. Druhá věc je, že samozřejmě v některých oborech jsou tak nízké příjmy, že si lidé nemohou dovolit nic. Tohle vždy sleduju, když cestuji přes Německo, že ženy na různých pozicích mají kvalitní šperk.
Vaše šperkařství, léta fungující v Mikulandské ulici, se před pár lety přestěhovalo. Bylo to ekonomické rozhodnutí? Oplakali jste to, nebo to byla výzva?
VIKTORIE: Jeden z aspektů, který přidal k rozhodnutí, byl určitě i ekonomický. Nájem jsme měli sice velice slušný, ale udržet denní provoz nebylo jednoduché a už bychom se museli i stydět za to, co platíme lidem. Změnili jsme se na obchodní model „apointment only“ a tím pádem nebylo důležité držet si obchod. Navíc musím říct, že pro mě byla Mikulandská už úplná past. Už jsem tam po dvaceti letech opravdu nerada chodila. Ale teď budeme stěhovat i showroom z Letné a nějakou dobu budeme fungovat pouze na osobní bázi nebo e-shopu. Mateřská a důchod nejsou dvě úplně ideální doby na podnikání. Až budu připravená, začnu pravděpodobně pracovat víc sama na sebe. Otec se chce více věnovat plastice, svému oboru z Umprumu, umění a zahradě. :)
O vaší značce Belda se vždy mluví v souvislosti s „několikageneračním“ byznysem. Jenže dneska, možná víc než kdy jindy, se společnost polarizuje a generace si přestávají rozumět. Daří se vám v rodině najít společnou řeč?
VIKTORIE: Teď se zrovna hádáme o nově vzniklé petici o AVU. Ale jinak ano. S otcem jsme bohužel v podnikání oba trochu mimoni, takže si rozumíme, ale nikam nás to moc nevede. Umělecky máme asi nevyhnutelně podobný vkus, a když ne, tak se nebrzdíme a děláme každý svou vizi. Já jsem spíš ráda, že mám pohled i jiné generace, protože naopak opravdu nemám ráda rozdělování na mladé a staré, a musím říct, že ageismus je opravdu v naší společnosti rozšířen úplně stejně jako pohrdání novou generací.
Podobné nůžky se ale rozevírají i uvnitř oboru. Mladí designéři mají jiné vidění světa než ti, kteří dospívali za komunismu. Ukázala to i kauza Jiřího Černického nebo nedávno Davida Černého... Trpí česká kultura dominancí „stárnoucího bílého muže“?
VIKTORIE: Trpí tím celá česká společnost. Vidím problém v tom, že nejsme schopni se dohodnout. Bohužel nejvíce trpíme nedostatkem empatie a některé věci jsou v nás tak dlouhodobě zaryté, že je fakt nevidíme. Myslím, že ženy to mají prostě ve světě těžší, ale s muži o tom nikdy nikdo nemluvil.
Co tobě jako designérce a budoucí matce by v ČR nejvíc pomohlo?
VIKTORIE: Teď teprve zjišťuju, jak to všechno v mateřství bude. Pomohlo by mi zvýšení možných výdělků. Na rodičovské si člověk může vydělat hrozně málo peněz, než zase spadne do systému placení všech sociálních a zdravotních pojištění. Jde o paralýzu lidí na mateřské. Je třeba se o dítě postarat, ale pracovat tolik, abych pokryla náklady na OSVČ a něco smysluplného mi zbylo. Úplně to nevychází.
Současný český šperk je podle mě v trochu schizofrenní pozici. Na jednu stranu je tady řada tvůrců, kteří se ale stávají zaměnitelnými, a pak akademické prostředí, kde má člověk na klauzurách pocit, že zde akceptují jen koncept a nenositelné ideje... Jak vidíš dnešní šperk ty?
VIKTORIE: Kde jinde než ve škole dělat projekty, které ještě nemusí být nositelné? Ty se přece ještě nemusí prodávat a lze v nich postupně hledat svůj styl. Ale asi je to potřeba střídat.
Bojím se, že ateliér šperku pomalu mizí jako takový, ale třeba je to dobře. Mám pocit, že se lidé nemusí profilovat úplně jako šperkař či designér. Jedna věc je nápad a druhá zpracování, je mi jedno, kdo to udělá, ale musí to být precizní, když to chci prodávat za cenu originálního výrobku. Myslím, že máme pár výrazných, dlouhodobě známých jmen a bohužel pár lidí, kteří s nimi na první pohled jsou zaměnitelní. Mladé nové tvůrce máme určitě taky, jen to moc nesleduji.
Ondřej Stára si po cenách CGD stěžoval, že nominace získává stále dokola jen ta stejná skupina lidí... Máš stejný pocit? Chybí v českém šperku silná jména, nebo jen nejsou vidět? A případně proč?
VIKTORIE: Jsme malá společnost, možná jde i o nějakou pražskou bublinu, a máme ve zvyku se podporovat navzájem. Myslím, že se zároveň ještě hodně všichni učíme, jak pracovat s marketingem, s tím vším podnikáním, a že teprve teď opravdu vzniká rozmanitá novinářská odborná veřejnost, která bude mít energii a chuť se zabývat nominacemi.
Ty sama jsi šperk nestudovala. Máš ale blízký vztah i s Evou Eisler a na Umprum jsi byla v době, kdy zde byl Tadeáš Podracký, který ateliér K.O.V. vede nyní, ale původně studoval sklo. Je to ještě vůbec užitá tvorba, nebo už ryze volné umění?
VIKTORIE: Práci Tadeáše mám strašně ráda, takže věřím, že má co předat. Je jedno, jak to pojmenováváme, ale spíš je důležité nechat volbu na studentech. Ať si vyberou, k čemu více tíhnou. Jestli mají potřebu se věnovat více šperku jako takovému, tak ať mohou jak teoreticky, tak prakticky rozvíjet tuto stránku. Ale pokud chtějí v nějaké době svého studia k věcem přistupovat volněji, nechť je jim to také umožněno. Základy mají všichni stejné v rámci výuky, tak bych to tolik neřešila. Myslím, že naopak prostupnost a i stáže mezi ateliéry a obory jsou důležité. Co si budeme povídat, ta škola není jen o tom, se něco naučit, ale hodně o lidech, se kterými se potkáváš a kteří tě něco naučí. Možná i léta po škole budeš vědět, kam máš zavolat. Třeba Evě Eisler. Tu miluju, but don’t we all? :)
