Adina s Patricií se poznaly už na Střední umělecké škole Václava Hollara, zatímco s Bárou se potkaly až později na AVU v Praze. Vzájemná symbióza a dlouholeté přátelství organicky přerostly v uměleckou spolupráci, která se po přirozeném vývoji ustálila na trojčlenném kolektivu. Hilda v současnosti představuje silné kreativní uskupení, jež se kromě vlastní tvorby věnuje také pořádání výstav, workshopů a různých akcí.
Patricie vystudovala keramiku, dlouhou dobu však pracovala mimo umělecký svět. „Časem jsem ale zjistila, že mi to ohromně chybí a že se k tvorbě potřebuji vrátit,“ vysvětluje mladá žena. „Díky kolektivu jsem nabyla elán a jistotu. Vrátila jsem se ke keramice, které se věnuji s přesahem do volného umění, mimo to se věnuji ilustracím pro jednu neziskovou organizaci,“ představuje se Patricie. Bára vystudovala volnou tvorbu na AVU a knižní vazbu, k níž se i díky kolektivu postupně vrací: „Baví mě autorské knihy, maluju, kreslím, vytvářela jsem také dřevěné objekty. V tvorbě mě zajímá tradice, rituály a příroda. Ráda se vracím k opakované činnosti, nacházím v ní smysl. Mimo kolektiv pracuji v domě dětí a mládeže, kde vyučuji výtvarnou výchovu a sportovní kroužky.“ Adina studovala klasickou grafiku na AVU: „Já jsem malířka. Ačkoliv jsem se tím netoužila živit, byl to pro mě ventil. Pak jsem ale stejně jako Patricie zjistila, že bez malby nemohu být, a do toho přišel projekt Hilda kolektiv, ke kterému jsem se ráda připojila,“ říká umělkyně a dodává, že kromě tvorby dělá skript pro soutěžní pořad a učí v dětské skupině. V rámci Hilda kolektivu se věnuje vedle malby také upcyklovanému textilu a háčkování.
Název Hilda kolektiv vychází ze jména Hildegardy z Bingenu, středověké mystičky. Čím je pro vás tato žena inspirativní?
ADINA: Rozsah věcí, kterým se věnovala, je neuvěřitelný. Základem našeho kolektivu je také široký rozptyl činností, i když ne tak široký, jako měla ona. Hildegarda se ve své době prosadila jako žena na vědecké úrovni: byla léčitelkou a myslitelkou a zároveň měla přesah do umění – dohlížela na iluminace, psala básně.
PATRICIE: Je to silná feminní postava. My jsme rovněž ženský kolektiv a chtěly jsme mít silnou patronku, která se dokázala uplatnit v době, kdy se ženy neuplatňovaly vůbec. A já osobně mám blízko ke gotice. Je s ní spojená řemeslnost a přiznaná nedokonalost.
Díky řemeslu nás technologie nepřeválcují
Rozpětí vašich aktivit se dotýká tvorby keramiky, volné malby, grafiky a textilu. Jaký význam pro vás má rukodělnost a řemeslo?
PATRICIE: Už při vzniku kolektivu jsme měly myšlenku, že pole naší působnosti bude široké. Každá máme úplně jiné zaměření a všechny se pohybujeme na pomezí volného a užitého umění. Já se jako keramička věnuji více řemeslu, zároveň se keramiku snažím přiblížit volnému umění. Určitě to má i ekologický rozměr, upcyklujeme, používáme recyklované materiály. Řemeslo je pro mě zásadní, odpoutávám se díky němu od ruchu společnosti a digitálního světa. Je to terapie.
ADINA: To jsi řekla moc hezky. Bára předtím říkala, že je to takové zastavení. Já malbu vnímám jako radost, čiré štěstí – částečně je to terapie a částečně uspokojení z toho, že pod mýma rukama něco fyzicky vzniká. Když jsem do Hilda kolektivu přišla, měla jsem po škole a byla jsem ráda, že můžeme společně sdílet, pomáhat si a konzultovat.
PATRICIE: Mám pocit, že je důležité udržovat řemeslnou a rukodělnou tradici. Lidé se k řemeslu začínají přirozeně vracet, mají o něj větší zájem. Také víc přemýšlejí o tom, jak ručně vyrobené produkty vznikají.
BÁRA: Mně se řemeslo dost propojuje s volnou tvorbou. I na malbách a kresbách mě nejvíce uspokojuje samotný proces. Když dělám velkoformátovou kresbu, je to o zastavení, o opakování pohybů. Ano, vkládám do toho vždy nějaký motiv nebo záměr, ale pak je to hlavně o té řemeslné činnosti. Stejný moment se odehrává i v případě, když člověk tvoří něco užitného. Například když vyšívá – hrozně dlouho to trvá, ale když se od toho člověk odpoutá a dovolí si setrvat chvíli u jediné činnosti, je to osvobozující.
Co všechno a jakým způsobem Hilda kolektiv vytváří?
BÁRA: Primárně je to malba, keramika, grafika a textil.
PATRICIE: Přenášíme volné umění do dostupnější formy. Adina kupříkladu své kresby přetváří do risografií a na textil – trička a tašky. Někdo si třeba nemůže dovolit koupit si obraz, ale může si dovolit koupit tašku nebo čepici. Pak to jsou taky šperky, háčkované věci. Adina neustále přichází s novými věcmi.
ADINA: Jsem člověk, který nedokáže setrvat na jednom místě. Skáču od jednoho ke druhému, ale věřím, že se v těch věcech zdokonaluji. Teď o víkendu jsem se učila plést. Naše tvorba hodně záleží také na tom, čeho se účastníme. Když připravujeme výstavu, putují tam hlavně obrazy, kresby nebo sochy, když jdeme na market, děláme menší, užité věci.
PATRICIE: Náš kolektiv nemá v rozsahu tvorby prakticky žádná omezení. I v keramice potřebuji rozmanitost – dělám nádobí, květináče, svícny, ale i lampy nebo reliéfy.
BÁRA: Snažíme se jít příležitostem naproti. Kromě výstav a prodejních akcí nám často přijde do cesty nějaká neočekávaná nabídka na spolupráci. Nedávno jsme kurátorovaly výstavu polic Subtle Synergy ve vršovickém Vzletu, letos budeme připravovat merch pro Skautský institut. Je to fluidní.
Jdeme lidem naproti
V určitých sociálních bublinách se myšlenky lokální produkce, navracení k tradicím a důraz na tvorbu komunit a vzájemné sdílení zkušeností objevují již nějakou dobu. Myslíte si, že podobná činnost může oslovit i „mainstreamového“ zákazníka/ci, který/á je zvyklý/á chodit nakupovat do obchodních řetězců? Snažíte se je třeba nějak oslovovat?
ADINA: Snažíme se nebýt příliš invazivní, ale dáváme o sobě vědět. Pro některé lidi z umělecké komunity je slovo „sebeprezentace“ urážlivé, ale v dnešní době to bez ní nejde. Romantická představa o tom, že vás někdo najde v davu, v drtivé většině případů nefunguje. Rády se účastníme právě marketů nebo jiných zajímavých akcí, jako je třeba Máme otevřeno. Tuhle akci pořádá Praha 7, od které vlastně máme i náš ateliér.
PATRICIE: Mně přijde fajn, když můžeme s lidmi na akcích, jako jsou markety, mluvit. Běžně si totiž málokdo uvědomuje, kolik práce a procesů je za výrobou jednoho keramického hrnečku. Často zákazníkům nabízíme návštěvu ateliéru, aby do toho mohli nahlédnout a aby pochopili, proč náš hrneček nestojí dvacet korun jako ten z Ikey.
ADINA: Přesně tak, nedávno jsem to vysvětlovala jednomu pánovi: „To máte jeden výpal, druhý výpal, glazuru – kdybyste měl zaplatit jenom čas, který nad tím hrnečkem Patricie stráví, stál by ještě mnohem víc.“ A pán to pochopil a koupil si ho.
PATRICIE: Je dobře, když si lidé uvědomují, co všechno ta práce obnáší, a podporují malé tvůrce, a to nejen z ekologických důvodů. Obecně mám pocit, že jsou lidé otevřenější, více přemýšlejí o tom, co kupují, co jedí, co mají doma. Doufám, že se tyto tendence budou prohlubovat.
Škola vás na realitu nepřipraví
To je pravda. Z vašich zkušeností je cítit, že je potřeba mít obchodní talent a umět se odprezentovat. Na školách se to stále moc neučí.
ADINA: To je pravda. Já si pamatuji jenom na seminář, kde jsme se učili, kdy po smrti autora končí autorství.
PATRICIE: Toto téma jsme probíraly nedávno. Je to hendikep, protože absolventi, kteří vycházejí z uměleckých škol, neznají ani základy – jak si udělat daňové přiznání, jakým způsobem nastavit procesy. Člověk si to musí všechno odzkoušet až v praxi sám.
BÁRA: Člověk je navíc vždy rozkročený mezi prací, která ho živí, a tou, která ho naplňuje. Jak už jsme říkaly v úvodu, každá kromě působení v Hilda kolektivu ještě také normálně pracujeme.
Co máte v plánu pro nejbližší období? Kde vás budeme moci potkat?
ADINA: Teď to máme hodně nabité. Na jaře jsme se účastnily Vitamin marketu v Brně, Mint Marketu na pražské náplavce a Papír Festu v Gabriel Loci. Aktuálně máme výstavu svých prací v kavárně Pod Lipami na Letné.
PATRICIE: V září nás pak čeká akce Letenská místa, budeme obnovovat výstavu v policích ve vršovickém Vzletu a čeká nás spolupráce se Skautským institutem při přípravě jejich merche. Na podzim se chystáme na další akce a již tradiční vánoční
pop-up v našem ateliéru, ale to už trochu předbíhám.
