V jejím portfoliu najdete pestrou škálu projektů – od rezidenčních interiérů, přes architekturu výstav pro přední umělecké instituce, foyer pro Rudolfinum, design concept storů ale například i hodinový hotel. Rekonstrukce usedlosti v jižních Čechách jí přinesla hned několik ocenění, ale jak sama říká, jen chalupový architekt být nechce. Odlišná zadání spojuje ale bezprostřednost jejich řešení, projekty vždy působí přirozeně a s velkou lehkostí. Dotkly jsme se hledání lehkosti i mimo pracovní sektor, nebo naopak ještě více vyvažování práce a osobního života. Kde hledat klid, čím se uzemnit. Jaké to také je, když se něco nedaří - a jak důležité je nastavování osobních hranic. Na závěr jsme s Lenkou probraly, kam budou směřovat její další kroky a na jaké vlně je teď svém životě – osobním i pracovním, a co dalšího ji v jejím studiu čeká.
Potkáváme se na pražské AVU a já bych se tě ráda na úvod zeptala, jestli jsi někdy zvažovala studium právě tady na Akademii výtvarných umění a jaké byly tvé důvody vybrat si Fakultu architektury na ČVUT?
LENKA: Na AVU jsem vlastně chodila už jako malá, můj táta je restaurátor a sochař a dlouho tady učil jako odborný asistent na restaurování soch, získal tu pak i docenturu. Celkem často mě bral do ateliéru dole ve Stromovce. Fascinovalo mě to tam, byl to úžasný prostor plný rozdělaných soch... zároveň jsem k celé instituci Akademie a k umění i řemeslu získala velký respekt. A možná i proto jsem na ni pak ani nepomýšlela, navíc myslím byla architektura na AVU až od magisterského studia.
Přijímačky na vysokou jsem dělala v sedmnácti, ještě před maturitou. Chodila jsem na víceletý gympl a škola mi šla celkem hladce včetně matematiky, takže jsem spíš zvažovala libereckou Fakultu umění a architektury, ale nakonec se mi nechtělo jít z Prahy, kde jsem od narození žila a měla tu rodinu a zázemí. Nebyla jsem ani tolik rozkoukaná v oboru. Hlavním rozhodnutím pro mě bylo studovat architekturu, i když jsem se vedle ní hlásila i na diplomacii.
Jaké aspekty pak při rozhodnutí převážily?
LENKA: Přišlo mi, že architektura dobře propojuje moje různé stránky - výtvarné cítění a smysl pro krásu a na druhé straně logické myšlení, tu matematiku i dobrou prostorovou představivost. Takže to byl vlastně ideální směr, s tím, že jazyky a cestování můžu mít v životě i tak. Dost jsem se tím předtím trápila, chtěla jsem totiž hlavně dělat něco smysluplného – tušila jsem, že kdybych pracovala například v reklamce, tak by mi tam asi nějaký smysl chyběl. Díky tátovi jsem ale taky věděla, že pro mě není cesta dělat volné umění – viděla jsem i tu odvrácenou stránku a asi mi k tomu taky chyběla určitá vnitřní sebejistota. Naopak máma psycholožka ve mně odmalička rozvíjela empatii, která se mi nejen k architektuře dost hodí.
Měla jsi na začátku studia nějaká očekávání?
LENKA: Už od gymplu mě architektura fascinovala, práce s prostorem a s atmosférou, jenom jsem vlastně vůbec netušila, jak to celé vzniká, jaký je za tím ten proces… jako že to asi nemá nic společného s tím, když jsem si stavěla freestyle domečky z lega. Takže jsem měla představu, že budu primárně dělat interiéry. To jsem tvrdila i u přijímaček, když se mě tam u pohovoru nějaká paní ptala, proč chci jako holka studovat architekturu. Což je teda zpětným pohledem dost divná otázka, ale tehdy to tak bylo. Během studia jsem se k tomu procesu trochu přiblížila, paradoxně víc než k interiérům, ale obecně pro mě bylo studium do velké míry odtržené od reality. Když jsem pak začala pracovat v praxi, začalo mě bavit dávat si věci do reálných souvislostí a mít taky reálnou odezvu, to mi přišlo naplňující.
Co pro tebe při studiu byly největší výzvy?
LENKA: Jako svůj největší handicap jsem vždycky vnímala právě technickou stránku. Taky jsem zjistila, že je pro mě těžké dělat něco úplně bez zadání – sama si vymyslet téma a pak ho zpracovat, zkoušela jsem to později v rámci doktorátu a je to pro mě mnohem těžší než reagovat na dané zadání. Zároveň třeba urbanismus pro mě byl úplná utopie – bylo to pro mě strašně neuchopitelné. Můj vývoj byl naopak od menšího měřítka, potřebovala jsem si to pomyslně osahat, pak teprve postoupit k něčemu většímu.
Ty jsi strávila celkem rok a půl v Paříži, dva semestry v rámci programu Erasmus a další půl rok pak na stáži Leonardo - jak hodnotíš tuto zkušenost? Mohla bys uvést určité srovnání vnímání architektury tam oproti přístupu u nás?
LENKA: Nejsilnější zkušenost pro mě byl samotný život v Paříži. Poprvé jsem bydlela sama a musela si taky všechno sama zařídit. Ve škole na nás nebyly jako na zahraniční studenty kladené takové nároky. V ateliéru to bylo víc takové utopické a konceptuální – v tom to bylo dost jiné než u nás. Našla jsem si při studiu práci a zůstala tam i přes léto, měla jsem tam kluka... a pak jsem se do Paříže vrátila znovu po ukončení školy ještě na půl roku na pracovní stáž. Během téhle etapy jsem se tam cítila už skoro doma a vlastně jsem i uvažovala, že tu budu žít. Přišlo mi, že ve Francii je obecně větší respekt k profesi architekta a že je vnímán víc jako umělec.
U nás je naopak často architektura vnímaná spíš jako určitá služba než umění. Za mě je to právě někde na pomezí, v tom smyslu, že je důležité, aby stavba fungovala technicky i provozně a nebyla jenom krásná, ale zároveň by ta estetická rovina rozhodně neměla být opomíjená..
Já mám ale někdy skoro pocit, že právě kvůli téhle hranici je architektura občas napadána z obou stran – někteří ji vnímají pouze jako byznys a někdo naopak jako nesrozumitelné umění?
LENKA: Možná jo. Určitě bych taky nenazývala architekturou všechno, co se dnes staví… Osobně věřím, že architektura má velký potenciál ovlivnit i naší psychiku, ať už skrz určité setkání s krásou, anebo prostě jen tím, jak v ní žijeme a jak se v ní cítíme. A myslím si, že je dobré umět poznat, co jaké zadání, nebo místo, potřebuje. Někdy je potřeba dodat místu nebo nějaké instituci identitu a výrazný autorský vstup je tam žádoucí. Naopak někdy ani nemusí tolik „křičet“, kvalita může být v něčem jiném a mnohem jemnějším.
Ty ses po návratu z Paříže stala spoluzakladatelkou ateliéru edit. Po několika letech jsi pak ale ze studia odešla a postupně pak založila vlastní ateliér – proč ses tak rozhodla?
LENKA: Souviselo to s osobním rozchodem a po něm už to nefungovalo ani pracovně. Zároveň jsem postupně začala víc a víc vnímat, že kluci nad některými věcmi přemýšlí jinak. A přišlo mi, že se někdy nechytám na styl, kterým oni pracují, to bylo asi oboustranné. Trvalo mi to vlastně docela dlouho uvědomit si, že je pak lepší neříkat si, že jedno je dobře a druhé špatně, že si nemusím připadat neschopná, ale dát si svůj prostor a rozvíjet svůj vlastní přístup někde jinde.
V čem konkrétně myslíš, že to bylo jiné, dokázala bys tyto odlišnosti nějak popsat vlastními slovy?
LENKA: No je to už fakt dost dávno, ale zjednodušeně řečeno jsem měla prostě pocit, že kluci byli víc racionální, zatímco můj přístup byl asi víc intuitivní… Navíc jsem tehdy byla pomalejší ve schopnosti se vyjádřit. Skoro bych to měla jako takový vzkaz pro mladé, že nemusí být nešťastní, že jim něco nejde úplně hned, nebo že se nějaký čas hledají – já jsem sama dlouho hledala způsob, jak se vyjádřit. Člověk se skrz zkušenosti formuje a učí se o věcech přemýšlet kriticky. Období v editu pro mě bylo právě v tomto důležité a dost mě posunulo. Přijde mi skvělé, kam se ateliér rozvinul, že má teď i nějaké velké projekty, ke kterým kluci asi vždycky směřovali. A já už jsem možná tehdy cítila, že to není úplně můj směr.
Pak jsi tedy založila vlastní studio Lenka Míková Architekti - když se vrátím k nám na fakultu, příliš žen ve vedoucích pozicích ateliérů není – napadají mě tak 2 až 3 jména – vnímala jsi tento fakt při studiu?
LENKA: Přiznám se, že o ČVUT teď nemám takový přehled, ale ani tehdy tam opravdu moc ženských jmen nebylo. Obecně je samo o sobě celkem náročné kombinovat učení s vedením vlastní praxe. Myslím, že to může hodně dávat, ale zároveň je to i celkem vyčerpávající. Když to ještě ženy mají skloubit s mateřstvím, jde myslím o obdivuhodný výkon. Navíc je pravda, že tady k tomu pořád nejsou ani moc podporující podmínky.
Třetím rokem teď učím jeden předmět o interiérech na pražské UMPRUM a jen tenhle malý úvazek je pro mě časově tak akorát, co ještě zvládnu s vedením svého studia. Tady zastávám hned několik různých rolí, vedle architektky musím občas být i manažer, a někdy taky diplomat a psycholog. A je pro mě někdy výzva už jen střídat svoje různé polohy - přepínat mezi silou a rozhodností do tvůrčího naladění, které pro mě souvisí spíš s jemností a citlivostí, která hraničí až s určitou křehkostí. Zvýšená citlivost je dar, ale občas člověku dost komplikuje život...
Je to už více než 10 let, co jsi se vydala v architektuře po vlastní ose – mohla bys tuhle dobu zkusit reflektovat?
LENKA: Vloni to bylo 10 let od mého odchodu z editu. Pak jsem měla takové mezidobí asi dva roky, spolupracovala jsem na pár projektech s různými kamarádkami a taky dělala doktorát u Evy Eisler, zjevně jsem potřebovala víc ženské energie. Jsem moc vděčná všem, kdo mi v téhle době pomohli k restartu a podpořili mě. Založení ateliéru datuji do roku 2016, firmu jsem založila pak v roce 2018.
A co za tu dobu vnímám za vývoj?
Ateliér narostl, měla jsem a mám plno skvělých kolegů. Velký rozdíl vidím v kvalitě a v měřítku našich projektů, i v celkové organizaci. Na sobě osobně taky, rozhodně mám větší klid a asi i určité zdravé sebevědomí, že už člověk něčím prošel, něco vydržel, něčeho dosáhnul – v dobrém i v tom špatném. Když jsem začínala, měla jsem občas velkou nejistotu, že je toho strašně moc, co člověk neví.. ale pořád se učíš a nemusíš vědět všechno, to ani nejde. Spíš je důležité umět naslouchat a snažit se chápat, věci si dohledávat a zajímat se. Taky mě na začátku děsilo, co všechno se může pokazit, hlavně při realizacích, a že je tolik šancí udělat chybu. Dnes věřím, že problémy se vždycky nějak dají vyřešit, i když v daný moment můžou působit strašně. Když se něco nepovede, je myslím zásadní to správně komunikovat, umět to přiznat a omluvit se, když je to na místě. Zároveň se učím rozlišovat, kde je čí odpovědnost. A snažím se brát si z chyb ponaučení, tím se člověk opravdu dost učí, není to jen prázdná fráze.
Máš pro sebe definovaný úspěch v architektuře? Přemýšlíš nad tímto tématem někdy?
LENKA: Vlastně ano, i když ne úplně takhle přesně... ono se mi to i mění postupně s věkem.
Asi bych řekla, že je to určitý pocit spokojenosti z toho, co člověk má za sebou. Obecně jsem z povahy dost náročná a kritická nejvíc sama na sebe, takže mám tendenci vidět vždycky spíš to, co mohlo být lepší... ale učím se nepřehánět a vnímat věci víc s nadhledem, mít radost z toho, co se povedlo. Těší mě třeba, když vidím, jak nějaké místo žije a funguje a někdo si ho užívá, nebo když mi klienti řekli, že do původně víkendového domu jezdí mnohem častěji a to místo je jako rodinu sbližuje. A když mě k sobě klienti pozvou na děkovnou večeři, ačkoliv stavební proces nikdy není jednoduchý... to je moc hezké.
Jako úspěch v architektuře taky vnímám, že si člověk může zakázky vybírat a nemusí dělat moc kompromisů, že si tě najdou lidi, kteří znají tvoji práci a proto tě chtějí a pak tě taky víc respektují...Když si můžeš takhle vybírat sobě blízké projekty, a přitom mít fajn tým a fungující ateliér, který uživí celý tým, a nemuset tam být pořád, to je určitě taky úspěch..
Cítíš se tedy ve svých projektech autenticky, že můžeš dělat to, co je pro tebe přirozené?
LENKA: Ve velké míře ano. Samozřejmě někdy je nutné se přizpůsobit rozpočtu, nebo se z jiných důvodů musí hledat nějaká dílčí variantní řešení, to ale považuju v podstatě za běžný proces. To, že by mě někdo tlačil do řešení, se kterými bych zásadně nesouhlasila, se asi už ani neděje. To bych ani nechtěla.
Jsem jinak moc vděčná, že máme stále práce dost a existuje určitá konstantní vlna poptávek, kde si můžu vybírat a spíš si vytvářím frontu a prosím zájemce, aby chvíli počkali, než se nám uvolní kapacita.
Jak se rozhoduješ o odmítnutí nějakého klienta?
LENKA: Je to třeba kvůli zadání, že se třeba jedná o moc malý projekt, nebo jen nějakou část interiéru, protože většinou preferuju věnovat se interiéru společně se stavbou. Nebo je to někde moc daleko. Máme sice projekty v podstatě po celé republice, od Šumavy přes Krušné hory až po Jeseníky, ale je pak náročnější hlídat realizaci, a tak si takových dálkových projektů nechávám už jen omezený počet. Ze zkušenosti už myslím docela dovedu odhadnout, které zadání či projekt nám bude sedět a má potenciál dopadnout k všestranné spokojenosti až do realizace, což je pro nás důležité. Nicméně taky se učím, že je dobré v tom nemít předsudky.
Většinou je prostě důvodem čas, že nemáme kapacitu na další projekty. Buď je nutné počkat, nebo doporučíme oslovit někoho jiného. Někdy mi rozhodnutí a reakce trvá, za což se tady rovnou veřejně omlouvám.
Jak správně pracovat s kapacitou a umět odhadnout, kolik toho zvládnete?
LENKA: No to je pro mě pořád výzva. Je dost těžké udržet si to tak akorát - aby toho nebylo moc a zároveň člověk věděl, že je i výhledově dost práce na zajištění chodu celého ateliéru. Nedá se to ani dost dobře plánovat, respektive snažím se mít nějaký výhled, ale do toho se různě projekty mění, protahují nebo zase v určité chvíli oživují.. a je v tom tolik vlivů, že je spíš potřeba umět v tom flexibilně bruslit. Nicméně za poslední roky jsem si už uvědomila, že moje směřování není o růstu do množství a kvantity, ale spíš do určité hloubky a kvality.
Mně k tomu napadá, že i v tvé profesní kariéře je osobní rozvoj nejdůležitější. Vnímáš, jak se tvůj tvůrčí vývoj prolíná s osobním?
LENKA: Určitě – mě ta práce baví i proto, že mi dává pořád plno impulzů k vlastnímu rozvoji.
Taky mě baví, že se pořád něco nového učím... i když by bylo asi jednodušší víc opakovat už ozkoušené. Kdysi jsme měli mediální vlnu s jednou rekonstrukcí chalupy a velký příliv podobných zadání, ale právě pak jsem se rozhodla, že nechci být jenom chalupový architekt. Kdybych chtěla, asi už bych na to měla vychytanou firmu a opakovala podobné projekty dál. Lákalo mě ale dělat i něco jiného – nejsem schopná se v tomhle úplně zařadit.
Ve vašem portfoliu je velká variabilita. Připadá mi, že to udržuje dobrou dynamiku, ale říkám si, kde je poměr rutina vs. opakování, aby se v tom člověk neztratil?
LENKA: To je pravda, a sama někdy přemýšlím, jestli si to nějak víc nedefinovat, a asi k tomu už spěju. Ale zároveň mi život tak nějak teče sám, někam mě vede a je to takový přirozený rozvoj. Přijde mi škoda to úplně omezovat.
Hezkým příkladem je jeden můj dlouhodobý klient, se kterým jsme se kdysi poznali při spolupráci na interiéru jeho kanceláře. Pak jsme přešli na rekonstrukci jeho bytu, potom zmíněnou chalupu a teď s ním řešíme další rekonstrukci areálu starého mlýna a jeden už takový malý nový development s 12 domy. Na tom je vidět, jak se postupně měřítko i typologie nabalují… a mě takový postupný vývoj vyhovuje.
Vedle toho pak jsou občas takové “malé” úkoly, jako například instalace výstav, což je příjemné osvěžení. Netrvají dlouho a je to zas úplně jiný typ zadání, kdy je i mnohem míň omezení a neřeší se tolik požadavky klienta. Spíš se snažím napojit na obsah a samotná díla. Naposledy mě vyloženě bavilo, že jsem si zase skicovala s pastelkami a celé to vzniklo relativně rychle. Loni mi také přišla nabídka od jednoho pana starosty s krásným zadáním, která nešla odmítnout... a skrz ni se to zase nabaluje a už se trochu dotýkáme i veřejného prostoru, se kterým zatím moc zkušeností nemáme. Ale spolupracujeme na tom s U/U studiem, což jsou navíc naši sousedi, a je to zábavné a obohacující.
Různorodost zadání může fungovat jako prevence proti tvůrčímu vyhoření. Jak to ale vnímáš ve vztahu k vyhoření pracovnímu a k nakládání s vlastní energií?
LENKA: Člověk dělá neustále něco nového a když máš tendenci to dělat poctivě, může to být někdy dost decimující. Pro mě je to velké téma - před dvěma roky mi vyhřezla plotýnka vlivem buď fyzického nebo psychického vytížení- no asi trochu obojího. Dalo mi to hodně velkou lekci, byl to velký šok a velký vykřičník od vlastního těla. V podstatě půl roku jsem měla trvalé bolesti, pak jsem se ještě rok léčila na fyzioterapii. Nebylo to nic příjemného ale hodně mě to poučilo o tom, jak nakládám se svojí energií, jak je důležité se vnímat a taky kvalitně odpočívat a tak. Souviselo s tím i plno dalších témat, třeba tendence snažit se lidem vyhovět a nutnost umět říkat ne.
Takže to vnímáš jako nastavování vlastních hranic?
LENKA: Asi jo, zároveň myslím, že je dobré zůstat flexibilní. Kdybych si například už na začátku vymezila velmi fixní hranice, něco by třeba vůbec nepřišlo. Myslím, že je důležité dělat to vymezování s citem.
Někdy si to bohužel ale člověk dokáže uvědomit až právě prožitím dané situace a získáním zkušenosti – nejde reflektovat to, co se vám nestane.
LENKA: To jo, každá zkušenost se počítá. Já mám za sebou i několik projektů, které třeba nedopadly tak, jak jsem očekávala. Zpětně si říkám, že vlastně spousta zbytečné energie šla do něčeho, co nedopadlo. Ale vždycky se na tom člověk něco naučí a taky je strašně těžký tohle dohlídnout, ono se to třeba zas vrací někde jinde... taky už se mi stalo, že díky něčemu, co nevyšlo, zase přišlo něco jiného a bylo to ještě lepší.
Ve tvých projektech vnímám určitou bezprostřednost, lehkost. Peter Eisenmann ve své knize Lateness popisuje problematiku zrychlujícího se procesu navrhování, především využíváním softwarů, které podle něj ubírá návrhům na jejich osobitosti a kritičnosti – jak ty sama přistupuješ k navrhování?
LENKA: Na začátku projektu, když vzniká koncept, je pro mě vždycky důležité si to osahat, aspoň na chvíli to „vzít do vlastních rukou“ . Potřebuju si na věci udělat vlastní vnitřní názor, naladit se na dané místo a zadání, abych to pak mohla dál rozvíjet s mými kolegy v týmu.
S postupem času si víc a víc uvědomuju důležitost a roli mého osobního vnímání. Jeho jedinečnost a že to je ta významná část tvůrčího procesu. Asi jsem si dřív myslela, že všichni vnímáme všechno stejně (smích) a záleží spíš jen na interpretaci a jak se člověk rozhodne věci přetavit. Ale došlo mi, že ta síla často vychází už z nacítění zadání. Mám ráda projekty, kde už při první návštěvě nebo dialogu s klientem něco „připluje“ - nějaká představa, vize. Je to až na pomezí takové intuice, velmi jemné, těžko se to definuje, ale čím dál víc si uvědomuju, že pro autentičnost projektu je důležité dát téhle fázi prostor.
V podobném duchu je kniha od architekta Juhanni Pallasma Oči kůže, ve které kritizuje přílišný důraz na vizuální stránku projektů a opomíjení ostatních smyslů – jak myslíš, že by k tomuhle měli architekti přistoupit a jak se vyhnout vizuální zkratce?
LENKA: Oči kůže jsou moje oblíbená kniha, doporučuju ji i studentům. Pak mám malou, bledě modrou knížku od Valeria Olgiatiho, ve které popisuje, že architekt má různou sadu nástrojů a je skoro jako scénárista, který nejen tvoří kulisy lidského života, ale může také komponovat, jak se člověk v prostoru cítí a pohybuje. Uvádí, že základem je uvědomění si těchto nástrojů. A že je škoda nevyužívat je a tím nevyužít tento potenciál architektury. Jsou to pak hlubší kvality, což třeba ani klient nemusí přímo vědět, ale pokud je vnímavý, dovede to poznat a ocení to...třeba haptickou stránku, nebo další kvality prostoru a stavby a jak se tam cítí.
Mám dojem nebo aspoň doufám, že jsme na cestě k tomu dospět, že lajky na Instagramu už nejsou všechno, a zaměřit se na kvalitu reálného prožívání.
Jak ty nahlížíš na platformy jako Pinterest, kde se často kopíruje nějaká vizuální identita bez hlubšího prozkoumání nebo větší autentičnosti? Stává se ti například, že klienti přichází s požadavky na vytvoření interiéru z Pinterestu?
LENKA: Já to vnímám jako nástroj, který občas používám, když si dělám rešerši a sleduju něco konkrétního, nebo si chci ověřit nějaký detail. Je to občas jednodušší způsob, než si všechno vizualizovat. Snažím se v tom ale být vědomá a nehledat v tom koncepty. V jednu dobu se dělo celkem často, že klienti nosili a ukazovali něco z Pinterestu, co bylo v úplně jiném kontextu a tudíž nedávalo smysl, a to jsme si museli vysvětlit.
Vnímáš svoji roli architektky tak, že se s klienty snažíš hledat ve vizuální záplavě jejich vlastní autentičnost, rozklíčovat s nimi, co vlastně chtějí a ukázat jim, že není potřeba se bát osobitosti?
LENKA: Určitě. A taky myslím, že jsou různé přístupy, jak jde architekturu tvořit, a záleží na typu klienta, typu zadání a samozřejmě i na typu architekta. Je to jiné, když se řeší projekt pro instituci nebo firmu, která se tím i prezentuje, a je to její identita. U rezidenčních projektů se snažím být co nejvíce empatická, protože klienti budou v těchto prostorách žít – ne já. Nicméně vždycky se snažím, aby se tam teoreticky dobře žilo i mně. Někdy práce často přechází až do terapeutické roviny; jde o intenzivní dialog. Když klienti přinesou referenční materiály, snažím se pochopit, co a proč je na nich přitahuje. A mám ráda, když je tam důvod proč ty věci vznikají nějaké, když jde reagovat na něco ale zároveň tu reakci využít po svém a tím posílit určitou autentičnost.
Jak přistupuješ k vlastnímu interiéru? Z vlastní zkušenosti vnímám navrhování vlastního interiéru jako dlouhodobější proces – člověk chce navrhovat komplexně, ale zároveň chce do interiéru dostat dynamiku a nezakonzervovat se v jednom životním období.
LENKA: Mně osobně v mém bytě všechno trvá, jsem nerozhodná, až je to někdy strašné. V ateliéru ale naše projekty děláme do různé míry dotaženosti, kterou si vždycky definujeme na začátku s klientem. Někdy děláme víc skořápku a klienti si pak sami vytváří interiérový set up, někdy řešíme vše až do posledních poliček.
Poslední otázka: ty jsi zmiňovala, že máš vždy takové vlny... co tě teď zajímá, jaké máš aktuální naladění a kam směřuješ?
LENKA: No dlouhodobě se snažím o nějakou rovnováhu mezi pracovním a osobním, to se myslím postupně zlepšuje, ale snažím se to ještě zrychlit.
Taky pořád řeším efektivitu i celkově fungování ateliéru, aby nám bylo všem dobře. Měli jsme teď několik měsíců dynamické období, kdy běželo hodně realizací najednou. Jsem moc ráda, že už se to zase zklidňuje. Už dlouho se snažím dokončit nový web, který spustíme snad už do dvou měsíců. A pak se těším klidně na trochu nudy. Přijde mi, že pak člověka napadají věci, které nejsou jen reakcí na vnější zadání a může si spíš hledat vlastní záměry. Vidím to u sebe nezbytně i v každodenním běhu – neposlouchám tisíc podcastů ve volném čase, naopak si chci hlavu vyčistit, aby v ní zůstal prostor. Jednou za čas potřebuju zmizet někam do lesa, do hor nebo na moře – jenom se naladit na přírodu kolem, uzemnit se. A v tom vypnutí a plynutí se pak objeví lehkost. To je asi taky můj cíl – držet si lehkost a hravost v práci i v životě celkově.
