Uměleckořemeslná výroba 50. let musí reagovat na požadavky kladené na moderní životní styl. Objevují se nové materiály, technologie i způsoby tvarování. V nábytkářské tvorbě tak můžeme pozorovat syntézu meziválečné domácí produkce s výsledky účasti Československa na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu. Poválečná etapa obnovy se vyznačuje i poptávkou po velkosériové výrobě sektorového nábytku, který se u spotřebitelů těšil veliké oblibě. Tato doba dala vzniknout ikoně českého nábytku, Jiřímu Jiroutkovi, od jehož smrti uplynul téměř rok.
Jiří Jiroutek se narodil v roce 1928 v Pardubicích. Během druhé světové války byl totálně nasazen v chemické továrně v obci Semtín. V roce 1945 nastoupil do truhlářské dílny svého strýce, kde se mu dostalo pevných základů práce se dřevem. Následovalo studium střední školy, kde si Jiroutek ověřil, že to, co je dané na papíře, nemusí být tak snadno proveditelné v praxi. „V Chrudimi jsme dopoledne kreslili a odpoledne byly dílny, kde jsme vyráběli to, co jsme ráno vymysleli. Strašně mi to pomohlo, poněvadž jsem si uvědomoval, jak je některé detaily obtížné aplikovat v designu.“
V roce 1947 nastoupil do firmy Michalík, zabývající se výrobou luxusního nábytku na zakázku. Během Jiroutkova pobytu na vojně byla tato soukromá živnost komunisty znárodněna a včleněna do podniku Interiér Praha – národního podniku, který se zabýval výrobou sektorového nábytku domácností a kanceláří. Jiří zde nastoupil na pozici designéra. Během práce absolvoval obor bytové tvorby na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a v letech 1958–1968 byl vedoucím skupiny tvarového vývoje. Jiroutek stál i u zrodu jedné z prvních sektorových kuchyní u nás KU-550. Kuchyň se skládala z několika typů horních a dolních skříněk a z montážní stěny. U tohoto typu kuchyně nebyl zabudovaný dřez s baterií přímo v pracovní desce, jak je dnes běžné: „V třiapadesátém jsem jako první navrhl sektorovou kuchyň, která měla dva škopky. Každý ji chtěl mít doma a lidi ji kupovali ve velkém. V jednom škopku se nádobí mylo, do druhého se odkládalo, aby z něj okapala voda.“
Na počátku 60. let Jiroutek nakreslil ikonickou komodu U-453 ze sektorové řady U-450, která se záhy stala velmi oblíbenou. Inspirací mu byly letáky ze zmiňované bruselské výstavy – horizontální dýhované plochy s dřevěným ohraničením v kombinaci s typicky bruselskou barevností šedé a růžové. „Měl jsem v Interiéru Praha dost slušné postavení, ale nebyl jsem ve straně. A tak do Bruselu na světovou výstavu jel v roce 1958 můj kolega. Přivezl spoustu materiálů a katalogů, v nichž bylo hodně inspirace. A já z nějakého vzdoru a vzteku nakreslil barevnou komodu na šikmých nožkách. Měla šuplíky v barvě černé, šedé a růžové. Tehdy se vůbec pracovalo s barvami, lidé si třeba nechali natřít jednu stěnu modrou a druhou červenou. Prostě se respektovala agresivita barev, takže jsem začal navrhovat barevný nábytek.“
Netradiční bylo i použití dřevěné podélné úchytky namísto kovové. Celá řada, která se skládala z dvaceti samostatných prvků, byla představena v katalogu z roku 1962. Jednotlivé prvky bylo možné kombinovat do vertikálních nebo horizontálních sestav. U sestavy U-450 byly k dokončení poprvé využity polyesterové laky. Charakteristickým motivem tohoto nábytku bylo užití pastelových barev na posuvných dvířkách, které kontrastovaly s přírodní dýhou dubovou. Jiroutkova sektorová řada tak velmi dobře uspokojila dobové bruselské naladění. Sektorová řada U-450 záhy zahájila velkosériovou produkci v podniku Interiér Praha a společně nábytkem U-100, jehož autorem byl Jindřich Halabala a který vyráběly UP závody Rousínov, patřila k nejoblíbenějším na československém trhu.
V roce 1958 došlo k otevření prvního obchodního domu Ikea ve švédském Älmhultu a krátce nato přijeli zástupci firmy s úmyslem rozšířit export na zahraniční trhy a hledali vhodné výrobce. Jiroutek byl velmi kritický k jejich prezentované výkresové dokumentaci a vyslal jasné gesto k přepracování: „Chtěli rozšiřovat výrobu a hledali u nás možnost spolupráce. Když jsem viděl technickou dokumentaci, kterou si přivezli, řekl jsem, že není dokonalá a že to přepracuji. On sebral papíry ze stolu a rozčileně odešel. Ráno mi šéf řekl, že jsem firmě zkazil výtečný obchod a že půjdu zpět do výroby. Asi po dvou měsících pan Kamprad zavolal a vyžádal si mě do Švédska. Dlouho jsem přemýšlel o tom, proč si mě vybral. Došel jsem k názoru, že ze mě cítil dřevo a truhlařinu a to, že jsem vždycky ctil řemeslo.“ A právě tento přístup zřejmě vedl zakladatele firmy Ikea k tomu, že si Jiroutka vyžádal přímo do Švédska. Po pětiměsíčním schvalovacím procesu Jiroutek nastoupil do výrobního závodu jako konstruktér a specialista na demontáž, aby tak uspokojil požadavek Ikey, která v té době již nabízela svůj sortiment v plochých krabicích, což bylo ekonomické i ekologické zároveň. Je pozoruhodné, že Jiroutek se první měsíc dorozumíval s ředitelem Ikey německy, ten mu však jasně řekl, že se za několik měsíců musí naučit švédsky, jinak ve firmě pracovat nemůže. Jiroutek si tedy najal soukromého učitele a od roku 1967 působil ve švédském Älmhultu. „Když mě Kamprad v dubnu přijímal, řekl mi, že se mám za měsíc přijít ukázat. Tak jsem za ním po měsíci přišel, a když jsme se bavili, řekl mi: ,Od prvního ledna švédsky, nebo pojedeš domů.´ Tak jsem si najal učitele a nakonec jsem se švédsky domluvil, i když to stálo hodně úsilí.“ Po dvou letech, kdy navštívil rodinu v domovině, byl tvrdě konfrontován s místní závistí, neb mimo jiné přijel vlastním autem, a po třech letech strávených ve Švédsku byl odvolán zpět do Československa.
Po návratu mu bylo znemožněno vykonávat pozici návrháře nábytku, nesměl tedy k milovanému rýsovacímu prknu, ale byl „degradován“ na prodavače nábytku. O této skutečnosti se při návštěvě Prahy dozvěděl i Kamprad a zřejmě po jeho přímluvě mohl být Jiroutek přijat do podniku zahraničního obchodu Ligna, kde působil až do roku 1979. Zde zúročil kromě technických dovedností i praxi z Ikey, neboť zde vytvářel technické výkresy a výrobu prototypů posílaných zahraničním klientům ke schválení. Dále organizoval mezinárodní veletrhy a výstavy nábytku od Casablanky přes Vídeň, Paříž až po Londýn. V sedmdesátých letech také působil jako jeden ze sedmi členů výtvarné rady pro schvalování návrhů všech nábytkových podniků v Československu. Pro nás je již těžko pochopitelné, že jakákoliv inovace v národních podnicích podléhala schválení výtvarné rady, která všechny návrhy hodnotila nejen po designové, ale i funkční stránce. „S nadsázkou by se dalo říct, že jsme lidem diktovali, v čem budou bydlet. Některé návrhy, co se nám dostávaly na stůl, byly nevyhovující. Občas se stalo i to, že už něco podobného na trhu bylo. A to všechno jsme museli korigovat.“ Po roce 1989 Jiroutek spolupracoval s fabrikou, která realizovala jeho vlastní zakázky, jednalo se především o návrhy nábytku pro kanceláře – osm let např. vybavoval kanceláře pojišťovně Kooperativa. Tyto aktivity vedly k založení vlastního Ateliéru Jiroutek, specializujícího se na interiéry bank. V roce 2004 Jiroutek živnost ukončil, ale rýsovací prkno neopustil. Když jej v roce 2018, šedesát let od prvního návrhu, kontaktovali mladí designéři z firmy NANOVO s nápadem obnovy výroby ikonických skříněk, souhlasil. Již několik let má firma výhradní právo vyrábět novou verzi řady U-450. Navíc se studio zabývá i renovací Jiroutkova nábytku, který se i dnes těší velké oblibě u nás a v zahraniční.
V řadě domácností tyto výrobky stále nalézáme, a jsou tedy součástí naší bytové kultury. Vzhledem ke svému jednoduchému tvarosloví s důrazem na vzhled materiálu a jemné barvy si zachovávají jistou nadčasovost. V těchto návrzích se totiž projektuje osobnost samotného pana Jiroutka – kombinace úcty k řemeslu, materiálu i člověku jako takovému.
Použitá literatura:
- Jindřich Santar; Karel Poláček: EXPO 58: Světová výstava v Bruselu
- Daniela Karasová: Dějiny nábytkového umění IV.
- Emílie Benešová: EXPO '58: Příběh československé účasti na Světové výstavě v Bruselu
- Johanusová Markéta: Nábytek národního podniku Interiér Praha, bakalářská diplomová práce, 2017
- https://www.nanovo.cz/blog/nap...
