Štěpán a Jakub sdílejí nájemní byt na pražských Vinohradech, který po několika letech začal nést stopy opotřebení. Rozhodli se proto pro rekonstrukci, která přeměnila jejich bydlení v prostor, kde se cítí opravdu doma. Tento výsledek si získal srdce diváků a byl oceněn vítězstvím v kategorii Cena veřejnosti v soutěži Interiér roku 2023.
Se Štěpánem jsme si povídali o samotné rekonstrukci, motivaci k přihlášení do soutěže, proč se vyplatí investovat do pronajatého bytu a jak je důležité se doma cítit dobře. Dotkli jsme se i vzájemné spolupráce mezi partnery, rozdílů studia a praxe a toho, co se na pražské fakultě architektury za deset let (ne)změnilo.
Vyhráli jste v soutěži Interiér roku 2023 v kategorii Cena veřejnosti za rekonstrukci bytu, ve kterém bydlíš se svým přítelem, také architektem. Co vás k přihlášení do soutěže vedlo a co jste si od toho slibovali?
Štěpán: My jsme primárně chtěli poukázat na to, že člověk v nájemním bytě může bydlet hezky a nemusí čekat, až bude mít své bydlení, kam investovat. Přijde nám, že v Česku lidi touží po vlastním bydlení, které časem nebude dostupné skoro pro nikoho. Myslím, že to má cenu hlavně proto, že to je místo, kde člověk tráví hodně času – buď jste v práci, nebo jste venku, nebo doma a tam by se měl člověk cítit hezky. Přítel je taky architekt a už tam bydlel delší dobu, tak ho určité věci štvaly – praskliny na stěnách, zašedlé omítky, podlaha nebyla v ideálním stavu. A jde to podle mě i za docela málo peněz. Samozřejmě i s trochou štěstí na majitele, který tě nechá ty změny udělat. Byli jsme navíc půl roku v Peru a byt pronajímali, takže jsme měli všechny věci vystěhované, a byla proto ideální příležitost pár věcí změnit a trochu to vyčistit.
Zároveň to může být dobrá zpráva i pro pronajímatele, že byt pouze nechátrá a zvyšuje se třeba i jeho hodnota.
Štěpán: U nás je v budoucnu plán byt komplet rekonstruovat, takže v našem případě ten zásah opravdu nebyl problém. My jsme se i tak se pouštěli hlavně do věcí, které lze případně jednoduše změnit zpátky – koupelna a kuchyň zůstaly původní.
Já mám třeba vlastní docela negativní zkušenost, kdy mě prostředí, v němž jsem bydlela na Erasmu, dost psychicky ovlivnilo. Vnímáš tohle u sebe nebo máš nějakou zkušenost, která by ti ukázala právě důležitost prostředí a jeho možný vliv na psychický stav?
Štěpán: Já jsem dva roky bydlel na Chodově, kde jsou starší koleje – nejdřív jsem byl na pokoji s dalšími dvěma studenty a pak jsem měl chvíli štěstí bydlet sám. I přesto, že v té době jsem ještě nestudoval architekturu, jsem se už tam snažil si to své domácké prostředí udržovat. Potom jsem se přestěhoval do sdíleného bytu, kde jsem měl svůj pokoj a měli jsme štěstí na poměrně velký byt za dobré peníze – první, na co jsem koukal, bylo, jestli tam jsou parkety pod zátěžákem. Vyloženě negativní zkušenost nemám. Viděl jsem ale, v čem určití lidé bydlí, a to mi přijde děsivé. Vím, že bych v tom bydlet nechtěl. Myslím, že člověk se doma potřebuje opravdu cítit dobře a hezky.
Výsledný výraz toho bytu by pro některé mohl být netradiční – již zmíněné škrábané omítky na někoho mohou působit nedokončeně. Je pro tebe takovýhle lehce ledabylý styl to, co se ti líbí?
Štěpán: Mě to baví a mám rád, že je to takový hravý. Na cestách po Peru jsme viděli spoustu škrábaných omítek a shodli jsme se, že by bylo fajn, kdybychom i v tom našem bytě našli něco takovýho. Je to ale vždycky trošku risk. Třeba předsíň byla natolik rozbitá různým vedením elektřiny a dalším, že tam by to hezky nevypadalo. Proto jsme se rozhodli ji celou vymalovat na sytě modrou. V ostatních místnostech jsme měli štěstí, omítky tam byly čistší a ta zmiňovaná rozbitost tam byla v přiměřené míře, která se nám líbí.
Měli jste návrh, podle kterého jste postupovali, nebo to byla spíš improvizace pracovat s tím, na co narazíte a co přijde?
Štěpán: Ne ne, fixní návrh jsme neměli. Doufali jsme v omítky, zjistili jsme, že parkety jsou po obroušení ve velmi dobrém stavu, tak jsme se rozhodli je jen naolejovat lehce běleným olejem, aby nežloutly a aby se byt prosvětlil. A pak jsme měli spoustu nábytku, o němž jsme věděli, že si chceme nechat – kredenc po babičce, starý dřevěný stůl a gauč, jedno křeslo, které přítel dostal a nechtěli jsme se ho vzdát.
Když jsem měla možnost se k vám podívat, přišlo mi, že máte základ, který tvoří parkety a barevné mapy v omítkách na zdech, a nábytek je spíš takový kurátorský výběr věcí, který je pak možná jednodušší obměňovat. Myslíš, že je to určitá udržitelnější forma, jak přistupovat k interiéru, kdy i to svoje prostředí člověk vnímá víc jako proces než jako fixní stav?
Štěpán: My jsme v podstatě v naší realizaci moc nového nesháněli – většinu nábytku jsme už měli a spíš několikrát následoval proces třídění. Teď máme hodně nábytku mobilního, takže se dá jednoduše vyměnit. Myslím, že člověk se hodně vyvíjí ve vnímání jednotlivých kousků a mění je vlastně rád.
Jakou roli podle tebe hrály určité kvality a potenciál, který byt měl sám za sebe? Je to přece jen halová dispozice, vysoké stropy, parkety…
Štěpán: Myslím, že fakt velkou. Měli jsme štěstí na omítky, má to krásné původní dveře se zeleným fládrem, které z toho dělají hodně specifický prostor. Ten byt má opravdu silný charakter, což je velká přednost. V novostavbě by to udělat nešlo.
Je tohle tvůj ideální styl?
Štěpán: Teď ano. Já jsem velice spokojený, čeká mě ještě půl roku studia a díky podpoře rodičů je to super. Byt má skvělou orientaci, lokalitu, máme balkon a vnitroblok. S přítelem jsme si i říkali, že kdybychom někdy vyhráli sportku, tak ho koupíme. A zatím tam budeme, dokud budeme moct.
A jaké to je, zařizovat si vlastní byt jako někdo z povolání – vnímáš to jako výhodu, nebo nevýhodu?
Štěpán: Je to zvláštní – člověk tím, že se v tom pohybuje, ví, jaké jsou všechny možnosti, kam se podívat na specifické věci, a zároveň ví, kolik co stojí. A taky ví, že když chce mít něco hezkého, musí si připlatit. Přistupuju k tomu ale podobně, jako když jsem například pomáhal se zařizováním bytu pro kamarády. Vždy se snažím ukázat alternativy – levnější a dražší variantu stejného stylu. Tím, že jsme ale oba architekti a každý má trochu jiný názor, bylo možná občas těžší to spojit. Vkus máme myslím podobný, ale i tak se to občas trochu rozcházelo.
Už jsem to zmiňovala, že jste s přítelem oba architekti. Jak k tomuhle přistoupit? Jste zvyklí spolupracovat v té pracovní rovině? Bylo to v něčem náročné nebo jste se o sobě dozvěděli něco nového?
Štěpán: Tady to vlastně tak těžké nebylo, my jsme věděli, co chceme, a hodně věcí jsme měli. Komplet jsme vyměnili světla, dokoupili jsme dánský design STRING, protože jsme chtěli pracovní stůl s vyšší deskou, co je variabilní, a postel nám dělal můj brácha, protože je truhlář. Občas ale spolupracujeme i na jiných věcech nebo máme každý i vlastní projekty. Někdy to pak řešíme večer, když se vrátíme domů, a to už se občas nescházíme a spolupráce je náročnější – já jsem hodně tvrdohlavej.
Mezi vámi je navíc věkový rozdíl více než deset let. Mělo to vliv na dynamiku téhle spolupráce? A jak třeba vnímáte rozdíl mezi tebou jako studentem a tvým přítelem, který už je delší dobu v praxi? A bylo pro tebe třeba výhodou mít doma někoho, kdo si prošel stejným studiem?
Štěpán: Jakub má samozřejmě o spoustu zkušeností víc a já respektuji, že je má, ale mám prostě i svoji hlavu. Když jsem ve škole nevěděl, samozřejmě mi poradil, ale já s ním školu moc řešit nechtěl. Třeba ateliérové projekty jsem mu vždycky ukázal až na konci – řekl jsem mu svůj proces, ukázal výsledek a řekl, ať k tomu nic neříká. (smích) Ale výhody to určitě má, má spoustu zkušeností a zná to prostředí. Zároveň pracoval po škole na sebe a pak pro developera a myslím, že školní rovinu už možná trochu zapomněl.
V čem myslíš, že spočívá ten rozdíl oproti praxi?
Štěpán: Je tam větší pragmatismus – Jakub například přemýšlí víc v časových úsecích, ví, jak dlouho trvá stavební povolení a jak komplexní je to proces. Teď spolu děláme na projektu rekonstrukce chalupy pro mé rodiče. Myslím, že kdybychom věděli, že to bude trvat takhle dlouho, možná bychom pár věcí udělali jinak. Hraje tu roli ale i fakt, že je to moje první velká realizace a člověk má určitou vidinu a nechce moc ustupovat.
Ráda bych se ještě vrátila k tomu studiu – ty jsi studentem FA ČVUT a tvůj přítel tam studoval také. Bavili jste se někdy o jejím fungování nebo třeba změnách, které se na fakultě za těch deset let staly?
Štěpán: O fungování jsme se bavili a myslíme si, že pořád stejně nefunguje. (smích) Je to asi ovlivněné i tím, že mám zkušenost ze studia dvou jiných fakult. Byl jsem na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity – tam je to hodně pragmatické, člověk nemá tak fixní studijní plán a fakulta spíš běží takovým samospádem. Před architekturou jsem pak byl ještě jeden rok na sousedící fakultě stavební. Druhý semestr začal covid19, ale do tří týdnů všechno běželo, jak má. Když tohle srovnám s architekturou, kam jsem pak přestoupil, přišlo mi smutné, že tam některé věci nefungovaly ani po půl roce.
Přijde mi, že to má zlepšující se tendenci – ale určitě je tam stále co zlepšovat. Někdy tam chybí jasná pravidla a mám pocit, že je tam větší benevolence třeba v povinnostech profesorů – definovat náležitosti zkoušek již na začátku semestru, opravit testy do daného data a jasně říci, co bude předmětem hodnocení. Negativní zkušenost mám třeba s vypisováním termínů zkoušek, zatímco na přírodovědě bylo vždycky několik termínů po celé zkouškové období s násobně větší kapacitou, aby člověk měl jistotu, že tam pro něj bude místo, na FA někteří vyučující vypisují zkoušky pouze ve dvou týdnech. Navíc vnímám i nekonzistenci určitých zkoušek – zkoušející se mění a každý vyžaduje něco jiného.
Já dlouhodobě vnímám, že tím, že je to velmi multidisciplinární obor, máme na fakultě mnoho externistů. Často ale chybí nějaká vzájemná komunikace, informovanost a větší propojení jednotlivých odvětví – někdy se mi zdá, že ostatní ani nevědí, co všechno dalšího vlastně je obsahem našeho studia.
Štěpán: To také vnímám jako problém – chybí mi tam větší spolupráce a kolikrát se duplikuje obsah některých předmětů. Naopak třeba právo, které vnímám z hlediska fungování v praxi architekta jako zásadní, máme jen jeden semestr. Když jsem počtvrté slyšel na předmětu Corbusierova Modulora, říkal jsem si, že možná jednou stačilo.
Proběhla změna děkana – asi se očekávalo, že by třeba mohlo dojít právě k revizi těch předmětů… Máš pocit, že to mělo vliv na fungování fakulty?
Štěpán: Teď se mění zápis do ateliérů, kdy budou studenti vybíráni pomocí algoritmu, který by snad mohl být změnou k lepšímu. Na druhou stranu, když jsem se o tom bavil s ostatními studenty, shodli jsme se, že každý má stejnou příležitost pracovat na svém portfoliu a dostat se do top ateliéru, a pokud tu možnost nevyužije, nemyslím si, že by se měl do dobrého ateliéru dostat díky rozřazovacímu systému. Jako větší problém ale vnímám fakt, že na škole je úzká skupina top ateliérů a pak velká část ateliérů, kam se nikdo nehlásí. Třeba u Štěpána Valoucha bylo letos přes 140 portfolií a je pak i pro vedoucí těžké a náročné vybírat. Já si myslím, že tam je spousta velice dobrých architektů. Někteří už tam jsou ale velmi dlouho a mám pocit, že už nemají takovou motivaci studentům něco předat. Chybí tam to nadšení – pak se tam nehlásí studenti, kteří ateliér táhnou. Je to začarovaný kruh.
Je tu pak další rovina, kdy velká část vedoucích ateliérů jsou skvělí architekti. Je ale otázkou, kteří z nich jsou i dobrými pedagogy. Na začátcích studia je tam vysoký tlak, spousta nových předmětů a ateliér je místo, kde člověk prezentuje svoji tvůrčí práci, což je velmi zranitelná pozice ještě v kombinaci s mladším věkem.
Štěpán: To je možná celkově problém vyučujících na fakultě architektury – já si myslím, že by všichni měli mít pedagogické minimum. Je pár profesorů, u kterých mám pocit, že se studenty komunikovat nechtějí. Já mám zkušenost z covidu, kdy mi vyšel pozitivní PCR test a byl jsem přihlášen na zkoušku, která byla jako jedna z mála v té době prezenčně ve škole. Napsal jsem zkoušejícímu profesorovi, že musím být v karanténě a nemohu přijít, a on mi neodepsal. Já měl karanténu na deset dní, během kterých byly poslední dva vypsané termíny, a on mi pak řekl, že další termín nevypíše. Vlastně mi ani nenapsal osobně, ale poslal mi pouze odkaz na svůj profil, kde tato informace byla. Myslím, že tohle opravdu není dobrý přístup, a mám pocit, že takových lidí, kteří vlastně se studenty nechtějí spolupracovat, je víc.
Myslíš, že to může vycházet z nějakého nepochopení, kdy té práce, co musí studenti dělat, je hodně a někteří profesoři tak mohou mít pocit, že se na jejich předmět nesoustředí adekvátně?
Štěpán: Je to možné, ale to není problém nás jako studentstva, ale toho, jak fakulta tvoří studijní plán. Nechci zas ale házet všechny vyučující do jednoho pytle – jsou tam skvělí pedagogové, kteří mi předali strašně moc, a myslím, že jsem na ně měl velké štěstí. Vzbudili ve mně nadšení i pro jiné věci než pro navrhování. Kolikrát mám ale pocit, že vyučující nevědí, jak předávat informace – na přednáškách se čtou prezentace, to si člověk může pak přečíst sám a není nutné tam chodit.
U nás na škole je pak takový zajímavý fenomén, že člověk přijde do přednáškové místnosti a většina studentů tam má otevřený notebook s programem a pracuje na ateliérových projektech („kliká“), protože má pocit, že by jinak práci nestíhal.
Štěpán: Já jsem tohle nikdy nedělal – přijde mi to neuctivé k danému profesorovi, když už na té přednášce jsem, nechci takhle ukazovat nezájem. Pokud mě přednáška nebaví, myslím, že je nejlepší nenápadně vstát a odejít. Ale automaticky přijít a hned otvírat počítač s jinou prací vnímám jako disrespekt. Máme ve škole ateliéry, kde každý může být a pracovat. Mám pocit, že je to spíš laxnost studentů. Nechci se stavět do vyšší pozice, ale já osobně jsem vždycky stíhal. Je to hodně o tom, jak si to člověk nastaví. V ateliérovém týdnu samozřejmě pak člověk kliká – v některém více, v některém méně. Když jsem byl u Štěpána Valoucha a viděl jsem ty super vizošky ostatních studentů, taky jsem je chtěl mít – to si člověk pak musí odsedět. Ale nikdy jsem neměl problém, že bych v semestru nestíhal, a vždy jsem do toho dokázal zapojit sport a i si udržet volné víkendy. To zas vychází z toho, že přítel chodí dle klasického rozvrhu do práce a přes týden na sebe tolik času nemáme, tak spolu pak chceme trávit víkendy. Má tu asi vliv i fakt, že jsem nebyl přímo hozený do studia hned po střední škole a měl jsem zkušenost ze dvou předchozích fakult – pomohlo mi to pak nastavit priority.
Já mám pocit, že hodně lidí třeba nezvládne nápor prvního semestru, kdy člověk má jedenáct předmětů za semestr a zároveň chce většinu času věnovat právě ateliéru.
Štěpán: Já jsem možná to nejhorší z naší fakulty nezažil, protože jsem přecházel po prvním ročníku z fakulty stavební, kde bylo v prvním ročníku pět předmětů na semestr. Část předmětů mi u nás na fakultě uznali, některé jsem ale musel dodělat a ve druhém ročníku jsem tak měl oba semestry třináct předmětů a ateliér. Bylo to náročné, ale i tak věřím, že když si to člověk dobře rozvrhne, dá se to zvládnout.
Taky člověk asi musí mít silnou vůli a musí si uvědomovat dlouhodobý efekt zátěže a stresu a mít svoje záchytné body, kterými to může balancovat – sport, trávit čas s lidmi, které má člověk rád, to je možná jedna z těch dlouhodobě udržitelných cest. U nás na fakultě v poslední době vyšlo v průzkumech, že velká část studentů se potýká se zhoršeným psychickým zdravím.
Štěpán: To určitě. Já to nechci zlehčovat a vím, že je to velký problém. Je ale otázka, do jaké míry tomu někteří nepřispívají sami tím, že práci odloží, a pak se toho nasčítá hodně. To je nepochybně stresující. Přenáší se to pak i do praxe, kdy si člověk neumí práci ideálně rozvrhnout a týden před soutěží jsou všichni v ateliéru do noci.
S tímhle ještě souvisí, že většina projektů u nás na fakultě je hodně individuální a na můj vkus se tam nedostatečně podporuje nějaká spolupráce ve skupině, kde by se člověk i možná víc naučil tuhle zodpovědnost a plnění deadlinů.
Štěpán: Myslím, že tohle by pomohlo. Je to ale těžké, já mám zkušenost z Peru, kde se na škole dělalo všechno ve skupině a dolehla tam na mě dost i negativa té skupinové práce. Já musel všechny předměty udělat, abych měl dostatek kreditů a mohl pokračovat ve studiu. Byl jsem ale na soukromé univerzitě, kam chodí ti nejbohatší a ten tlak na sobě neměli, protože jim stačilo zaplatit si o semestr víc. Několikrát jsem tak musel dokončovat práci sám. Může se vám to ale stát kdekoliv, vždycky se někdo trochu víc veze. Spolupráce je jinak pro náš obor zásadní, v praxi pak většinou člověk málokdy pracuje sám a mělo by se to na škole učit.
Poslední otázka. My se dneska bavíme v den, kdy je oficiálně tvoje poslední směna v kavárně, kde jsi teď při škole pracoval. Co tě vedlo k rozhodnutí nevybrat si už při škole brigádu v oboru?
Štěpán: Já jsem v gastru a kavárně pracoval už při studiu první vysoké školy. Když jsem přecházel na architekturu, řekl jsem si, že v rámci toho studia člověk pořád „kliká“ a já nechci „klikat“ i v práci. Nechci si sednout ze školy, kde člověk tráví nespočet hodin za počítačem kreslením půdorysů, na dalších několik hodin a kreslit další půdorysy. Kavárna tak pro mě byla velkým odpočinkem – máte tu naučený postup, rutinu, nad kterou nemusíte tolik přemýšlet, bavíte se s lidmi. Byl to pro mě asi i dost velký detox a obrana před možným vyhořením.
A jak se těšíš na přechod do praxe? Je to pro tebe spíš úleva, nebo stres?
Štěpán: Teď je to takový pomalý přechod do praxe. Já jsem po prvním ročníku dělal návrh rekonstrukce jedné kavárny, kde jsem předtím pracoval. Tam jsem poprvé zažil třeba komunikaci s řemeslníky, kde jim člověk něco řekne, a pak zjistí, že to stejně udělají jinak – to pro mě byl velký šok. A teď mám možnost navrhovat studii jednoho bytu. Rádi bychom spolupracovali i na dalších projektech s Jakubem. Čeká mě ještě ale závěrečná diplomová práce na fakultě a nechci si k tomu brát další práci – takže po diplomu se uvidí.
