Antone, hned první otázka bude osobní a dostáváte ji asi často: nemáte úplně typicky české jméno, jakého je původu?
ANTON: Rodiče totiž nepochází z Česka. Táta je z jihu Ukrajiny, máma ze severu Ruska, poznali se v Řecku. Já se už ale narodil v Liberci.
Aktuálně studujete Design nábytku a interiéru a v září jste získal cenu festivalu Czech Design Week za svoji knihovnu Okap. Co všechno má společného s opravdovým okapem?
ANTON: Když jsem začal knihovnu vyrábět, bavilo mě, jak nikdo přesně nechápal, o co jde. Ať už při objednávání plechových výpalků nebo v lakovně, každý si ji pojmenoval po svém. V jedné faktuře se objevil název „OKAP“ a to mi přišlo zároveň vtipné i absurdní, a protože knihovna dosud žádný název neměla, rozhodl jsem si ho trochu přivlastnit. Je krátký, výstižný a snadno zapamatovatelný. I když se má knihovna s původním okapem nesejde ve funkci, slovo ve mně vyvolalo pocit jednoduchosti a praktičnosti, což byly i hlavní principy při návrhu.
Na podzim jste vystavoval s Ateliérem D2 i na Designbloku. Kdybyste měl z pohledu začínajícího designéra tyto dvě přehlídky srovnat, co je spojuje a co naopak odlišuje?
ANTON: V principu jsou si tyto akce velmi podobné – účastníte se jich, abyste představili svou práci veřejnosti. CZDW je menší, komornější a zaměřený na začínající tvůrce, což mi osobně vyhovuje. Designblok je naopak více orientovaný na komerční sféru, kde si můžete prohlédnout instalace renomovaných značek. I přesto jsme nebyli opomíjeni, a dokonce jsme získali nominaci v kategorii Školní prezentace. Z mé zkušenosti jako vystavovatele byly obě akce podobně zorganizované.
Obě mají nepochybně pozitivní vliv na medializaci designu, ale platí, že se s nimi pojí i kritika. Cítíte, že je pro vás nezbytně nutné se jich účastnit? Zvažoval jste pro a proti?
ANTON: Jako velké mínus vnímám neudržitelnost takovýchto přehlídek. Vytvoření instalace je materiálně i finančně náročné, a po několika dnech akce skončí. Pro mě osobně je to ale jediný způsob, jak seznámit veřejnost s mým dílem. Cítím potřebu ukázat svůj produkt lidem osobně, nejen na fotografiích. Když jsem hledal alternativy, jako třeba umístění knihovny do lokálních design shopů, zjistil jsem, že jejich finanční podmínky jsou pro začínající tvůrce ve většině nevyhovující. Moji knihovnu tak můžete během roku vidět jen v THE DESIGN.
V nedávném rozhovoru s Ivem Jedličkou jsme řešili i problematiku spoluprací s firmami, kterou UMPRUM stále nemá po etické ani praktické stránce ideálně vyřešenou...Jaký k nim máte vztah vy?
ANTON: Dříve jsem je vnímal jako skvělou možnost propojit studium s praxí a oceňoval jsem snahu firem spolupracovat s mladými designéry. Reálný klient a reálné zadání zní super, ovšem je potřeba aby škola trochu pečlivěji vybírala. Pozitivně hodnotím například spolupráci se značkou TON, kde jsme dostali jasné zadání i konkrétní materiál k experimentování. Naopak velmi nešťastná byla celokatedrová spolupráce s nejmenovanou společností, která už svým zaměřením vzbuzovala jistou kontroverzi. Chybělo jasně formulované zadání, nebyla možnost konzultací s firmou a nakonec jsme ani neobdrželi zpětnou vazbu – zástupci společnosti se totiž neukázali ani na finální prezentaci. Z takových projektů student moc zkušeností bohužel nezíská.
Okap, se kterým jste zaujal porotu, je školní práce. Je šance, že by podobný produkt získal v ČR sériového výrobce?
ANTON: Tak to se moc nestává, ale ani nevíte, jak bych byl rád. Nechci navrhovat „exkluzivní“ věci, které by měly vznikat v omezených kolekcích, ale naopak. Okap si o to vyloženě říká, je to jednoduše vyrobitelný produkt téměř v jedné dílně a oslovit by mohla i výsledná cena.
V minulosti majitel značky Fleysen právě na Designbloku oslovil Filipa Mirbauera a Michala Stracha pro spolupráci na launchi jeho právě zakládané značky kovového nábytku a záhy měli úspěch. Je něco podobného snem i vás a vašich spolužáků?
ANTON: To by byla jistě skvělá příležitost. Možnost experimentovat a prototypovat přímo s výrobcem otevírá prostor pro hledání těch nejlepších variant. Klíčovým aspektem by však byla konkrétní značka a její filozofie, které by hrály zásadní roli v mém rozhodování. Záleželo by na tom, do jaké míry bych se s ní ztotožňoval.
Co je vlastně ta ideální cesta produktového designéra, jak si představujete svou kariéru?
ANTON: Ještě mě čeká několik let studia, takže se může mnohé změnit. Momentálně zkouším různé směry a postupně si ujasňuji, co mě nejvíce baví. Od střední školy se věnuji tvorbě interiérů, a proto bych se chtěl v budoucnu zaměřit především na tento obor. Po škole bych se nebránil práci v zavedeném studiu, kde budu mít ještě čas načerpat zkušenosti.
Vedení vašeho ateliéru mají na starosti designéři Vrtiška a Žák. Jedna z nejvytíženějších dvojic dneška...Jsou právě oni váš vzor?
ANTON: Ateliér D2 jsem si vybral právě kvůli nim. Práce Romana a Vladimíra je obdivuhodná především přístupem a zapálením, se kterým dotahují projekty k dokonalosti i v nejmenších detailech. Myslím, že je co se od nich učit. Nicméně nemůžu říct, že mám nějaký konkrétní vzor, často se to mění.
Roman s Vladimírem na podzim převzali kreativní vedení značky TON, vedou takto i Ravak. Cítíte, že se to odrazilo na jejich vztahu v ateliéru? Překvapilo vás, že do toho šli?
ANTON: Nepřekvapuje mě že do toho šli, myslím, že jsou na správném místě. Na fungování ateliéru se to nijak neodrazilo, v porovnání s ostatními ateliéry bylo celkem hodně konzultací a stále tomu tak je. Potkáváme se každý týden. Překvapuje mě, jak ještě stíhají vedení dvou značek i svého ateliéru, ale je to jen o dobré časové organizaci a týmu ve studiu, na který se mohou spolehnout.
..Ptám se i proto, že relativně nedávno si podobně úspěšný designér Maxim Velčovský prošel vyhořením a školu musel opustit a napadá mě, zda designéři nejsou pod příliš velkým tlakem, aby uspěli? Firem je málo, trh je malý a designérů je hodně...
ANTON: Jelikož nemám ještě tolik zkušeností, těžko se mi na to odpovídá. Máte pravdu, že konkurence je vysoká, a proto cítím tlak začít pracovat už během studia, abych měl náskok. Ale bývá to často náročné. Třeba zmíněné instalace na CZDW a Designbloku vznikaly v měsíci, kdy jsem měl státnice, takže někdy je to opravdu hektické. Zatím mě to baví, ale uvidíme, jak to bude za pár let.
Studujete v Ateliéru nábytku, ale značek a firem, které by byly schopné vyrobit funkční a hlavně dostupný nábytek je u nás strašně málo, resp. skoro žádná. Není tak dnes design nábytku už jen trochu elitářskou záležitostí pro bohaté?
ANTON: Myslím si, že je naprosto legitimní, když designéři tvoří exkluzivní a precizně řemeslně zpracované produkty, které oslovují specifickou a bohatou skupinu zákazníků. Každý designér si volí svou vlastní cestu podle hodnot, které chce do své tvorby promítnout. Já se však chci zaměřit na jiný směr. Mým cílem není vytvářet luxusní kusy dostupné jen úzkému okruhu lidí, ale spíše nabídnout kvalitní a dobře promyšlený design širší skupině.
Hodně designérů často přiznává, že právě proto by je lákala třeba splupráce s Ikeou, aby se jejich nápad stal užívaným masou lidí. Lákalo by to i vás?
ANTON: Bylo by skvělé, kdyby si můj produkt mohl dovolit každý, ale spolupráce konkrétně s IKEA mě asi neláká. Nechci být součástí firmy, která upřednostňuje masovou produkci na úkor kvality a původu materiálů. Raději bych navrhoval pro lidi, kteří si cení lokální výroby, precizního zpracování a udržitelnosti. Mým cílem je tvořit jednoduché a kvalitní věci, nikoli přispívat k rychlé spotřebě.
Jednou z vašich studentských prací byla rozložitelná urna pro mazlíčky, to zní jako zajímavý podnikatelský nápad. Nepřemýšlel jste dál tento koncept rozvinout?
ANTON: Nejspíše ne. Zajímavý experiment, ale tento směr mi asi není zas tak blízký.
Kde se vidí Anton Jablonskij za deset let?
ANTON: To je těžká otázka :)
ANTON JABLONSKIJ
Anton studuje ateliér D2 Vladimíra Žáka a Romana Vrtišky na UMPRUM. O navrhování nábytku se zajímá dlouhodobě již od střední školy v Liberci. Knihovna OKAP vznikla jako klauzurní projekt ve výše zmíněném ateliéru. V designu prozkoumává působení rozdílných materiálů a usiluje o nadčasovou estetiku. Blízká mu jsou především minimalistická řešení s důrazem na praktičnost, ale i dominantní charakter a osobitost.
